Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MAYHEM sa v ostatnom čase koncertne zabávali prehrávaním kompletného „De Mysteriis Dom Sathanas“ a zrejme im prišlo ako dobrý nápad oprášiť slávu zašlých časov v podobe nového albumu. Predchádzajúce dva boli vskutku originálne a svojim spôsobom prelomové matroše, ktoré sa snažili o redefiníciu toho, čo kapela doposiaľ robila. „Daemon“ mal zrejme úplne opačnú ambíciu a tento prístup nemusel dopadnúť vôbec dobre.
Symptóm návratu ku koreňom je u množstva kapiel dobre známy a moja skúsenosť hovorí, že vo väčšine prípadov dostávame recyklovaný materiál, ktorý dnes bez pôvodného kontextu doby nemá čo povedať. Takto nejako sa aj MAYHEM vracajú k jednoduchšie a priamočiarejšie štruktúrovaným skladbám bez prílišnej ekvilibristiky v akomkoľvek smere. Tento aspekt dokáže na prvý posluch celkom zaujať, avšak z dlhodobého hľadiska neznamená veľkú hĺbku materiálu, kde by sa dalo čokoľvek objavovať.
Chválim čistý zvuk a produkciu, ktorá sa snaží približovať starému „De Mysteriis Dom Sathanas“, na druhej strane to od prvého momentu pôsobí trocha neškodne a hneď je zrejmé, že sa tu nie je čoho veľmi chytiť. Skladby sa nesú v jednej rovine - očakávane rýchleho charakteru, avšak bez veľkých extrémov. Ak sa na minulých albumoch dalo doslova vyžívať v rôznych úletoch, ktoré predvádzal za biciou artilériou majster Hellhammer, tu nič také nebadám. Poriadnej „klepatúry“, neľudskej rýchlosti alebo nepochopiteľnej práce s perkusiami sa nedočkáme. Toto je pre mňa sklamanie.
Attila do toho dáva svoj charakteristický vokál v plnom nasadení množstva expresívnych polôh, čo hodnotím pozitívne a MAYHEM si už bez neho celkom neviem predstaviť. Tradične sympatické je, že ide viac do melodických polôh. Slabším článkom sú riffy, až na výnimky pomerne nenápadité, pričom primárne strhávajú materiál do jednej plochy. Nie je tam nič, čo by vás rozsekalo, riff alebo skladba, ktorá by sa vám zahryzla do mozgu. Určitým spestrením je basgitara a niektoré zaujímavé kúsky ako „Agenda Ignis“, „Bad Blood“, „Malum“, prípadne sóla, ktoré sú pre kapelu pomerne atypickým artiklom.
„Daemon“ teda ide po jemne klesajúcej polpriamke s počiatkom hlboko v minulosti. Vo výsledku to síce nie je zlé ako by sa z mojej kritiky mohlo zdať, len to celkom nie je album hodný formátu MAYHEM. Schválne si po tomto dajte „Wolf's Lair Abbyss“, aby ste pochopili, že tento rok vyvolaný Démon je v podstate celkom bezzubý.
Album idúci po linke vytýčenej „De Mysteriis Dom Sathanas“ a „Chimera“. To znamená vcelku solídny kus poctivého čierneho kovu, čo však v prípade veličiny ako MAYHEM nestačí.
7,5 / 10
Skladby
1. The Dying False King
2. Agenda Ignis
3. Bad Blood
4. Malum
5. Falsified and Hated
6. Aeon Daemonium
7. Worthless Abominations Destroyed
8. Daemon Spawn
9. Of Worms and Ruins
10. Invoke the Oath
Vydáno: 2019 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 49:24
JINÉ POHLEDY
Shnoff
7 / 10
Co k tomu dodat? Od druhé "Agenda Ignis" po pátou "Falsified And Hatred" poutá "Deamon" pozornost velmi svěžím materiálem hodným MAYHEM. S šestkou "Aeon Daemonium" se to bohužel přehoupne do té vzpomínané rutiny, která je ovšem u MAYHEM nastavena trošku jinde než u jiných. K mé plné spokojenosti to zdaleka nestačí.
Spekulovat o tom, že se Blasphemerův odchod negativně projevil až po deseti letech, asi není na místě. Jenže když si po sobě poslechneme takřka strhující "Something Wicked Marches In" a "Daemona", ke spekulacím co by kdyby to chtě nechtě svádí.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.